Lucemburk

března 09, 2019

Lucemburk

Od východu na západ projedete Lucembursko za necelou hodinu. Ze severu na jih to trvá jen o něco déle. Během takové cesty si člověk všimne pěkných domků, kostelních věží, stád krav a možná zahlédne nějakou tu výškovou budovu banky či evropské instituce. Co ale nabídne pohled pomalejší cesty nebo pohled zevnitř? Zaměření na detail leccos odhalí a ponoření do řeči taktéž. Překonání prvotních povrchních dojmů nám pomůže nastražit uši a země k nám promluví.

Začneme hlavním městem. A zřejme se k němu mnohokrát vrátíme. Protože tu bydlím, mám od něj nejmenší odstup. Začnu tedy od objektivnějších popisů a dostanu se i k těm subjektivním. Fascinuje mě, jak je vymodelován kousek země, kde byla původně založena malá pevnost Lucilinburhuc a kde postupně vyrostlo město. Přemýšlela jsem, jak bych to dobře vyjádřila, ale proč nedat slovo jiným? Nabízím úryvek z knihy Zeměpis světa: Belgie, Lucembursko, Nizozemí od A. Demangeona. Od stránky 198 v knize najdete krátkou, ale krásnou kapitolku o Lucembursku. Některé skutečnosti jsou už jen historií, jiné přetrvávají, například právě geologický tvar města.

Velice malebná údolí procházejí těmi pískovcovými vrstvami. Alzette do něho vyrývá strmé srázy;
leží v něm Lucemburk uprostřed skalních stěn skoro svislých, pískovcových poloh, navršených jako obrovské zdi, říms a ostrohů.
s. 203

Poloha Horního města, staré to pevnosti, náleží k nejkrásnějším městským polohám: na levém břehu Alzetty se odlučuje od planiny úzká skalnatá pěšina, která na třech stranách spadá strmě přes 60 metrů hluboko do roklí Alzetty a Petrussy. Na dněch roklí leží Dolní město, rozdělené ve tři čtvrti, Pfaffenthal, Clausen a Grund, jejichž domy jsou napěchovány na dně údolí a šplhají po úbočích. Na plošině bylo těsno Hornímu městu, dokud bylo pevností; přístup k němu byl pouze po šíji, která je na západě spojovala s planinou. Ale od té doby, co bylo opevnění zrušeni, má město více vzduchu a svobody. Na západě byly hradby proměněny ve skvostný park; nádherné mosty s úchvatnými výhledy na zakleslé rokle překračující údolí petrusské. Osvobozené město nabývá rozlohy a prostírá se do okolí. Uvnitř bývalých hradeb seskupuje své stavitelské památky hlavního města, katedrálu, bývalou radnici, z níž se stal velkovévodský palác, sněmovnu. Ale novodobý život proniká celým tím shlukem. nejen že svými železničními tratmi je to město mezinárodním průvozištěm, neboť v jeho nádraží se zastavují expresy z Ostende a Antverp do Basileje, jinak řečeno z Londýna ke sv. Gothardu a do Milána, nýbrž má také podobu města průmyslového, vyrábějícího horlivě rozmanité tovary; jsou to továrny na majoliku, na železné stavby, slévárny mědi i železa, továrny na železný nábytek, pivovary, mramorárny, cihelny, pily, továrna tabáková, tkalcovny na sukna, barvírny, továrny na rukavice, obuv, lučebniny. Na pokraji toho shluku ohlašují velké huti v Eichu, Dommeldingen a Hollerichu kraj železa.
s. 209 - 210